Dějiny a lidé - JAR

Dějiny a lidé

Území Jižní Afriky bylo od nejstarších dob osídleno pravěkými lidmi a jejich přímými následníky se stali lovci a sběrači divoce rostoucích plodů Sanové (Křováci) a pastevečtí Khoinové (Hotentoti). Od 2. století našeho letopočtu začali do země přicházet černošské kmeny bantusky hovořících zemědělců a chovatelů dobytka, které s výjimkou nejjižnějších oblastí osídlily většinu jižní Afriky.
Portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz (asi 1450 - 1500) obeplul v roce 1488 mys Dobré naděje, ale teprve v roce 1652 zde Holandská východoindická společnost založila stanici, která měla zajistit zásobování. Vnitrozemí začali osídlovat lidé nazývaní Búrové (farmáři) nebo Afrikánci a střetávali se při tom s místním khoinským obyvatelstvem. Od konce 18. století zase s černošskými zemědělci kmenů Xhosa, Pondo aj., kteří osídlovali nová území západně od Rybí řeky (Fish River mezi East London a Port Elizabeth). Khoinové byli vyháněni do převážně pouštních vnitrozemských oblastí a byli časem téměř vyhubeni. Mezi bělošskými farmáři (trekery), postupujícími na východ, a černošskými bantuskými kmeny, docházelo k celé řadě ozbrojených střetů se střídavými výsledky.
V roce 1795 obsadila britská vojska Kapsko, ale v roce 1802 ho opět opustila. O čtyři roky později se tam vylodila znovu a vytvořila z něho britský protektorát. Mnozí Búrové na protest proti anglické vládě a zrušení otroctví opouštěli ve 30. letech jižní oblasti a začali obsazovat vzdálené severní a severovýchodní vnitrozemí (Velký trek). Za řekami Vaal a Oranje založili v roce 1838 vlastní Jihoafrickou republiku (později přejmenovanou na Transvaal) a v r. 1854 Oranžský svobodný stát. Britové uznali samostatnost obou těchto států, ale v 70. letech, po objevení ložisek diamantů a zlata, došlo k obrovskému přílivu nových osadníků a posléze ke dvěma válkám mezi Búry a Angličany, které skončily roku 1902 vítězstvím britských vojsk. V roce 1910 se vytvořila Jihoafrická unie, která se v následujícím desetiletí změnila na britské dominium.
Během 1. světové války jihoafrická vojska porazila německou armádu v Jihozápadní Africe (dnešní Namibii), která ji poté byla Společností národů svěřena jako mandátní území. Po vypuknutí 2. světové války část Afrikánců nesouhlasila s rozhodnutím vlády postavit se po boku britských vojsk proti Německu. V roce 1948 zvítězila ve volbách afrikánská Národní strana a začala zavádět politiku apartheidu, odděleného vývoje etnických skupin.
Pro černé Afričany bylo zřízeno deset černošských států, tzv. "domovin", z nichž čtyři se na přelomu 70. a 80. let prohlásily za svrchované (tzv. bantustan), ovšem kromě jihoafrické vlády je žádný jiný stát diplomaticky neuznal. Jejich celková rozloha zabírala pouhou 1/9 plochy Jižní Afriky. Diskriminováni byli i Indové, kteří přišli do Jižní Afriky v druhé polovině 19. století jako námezdní síly na cukrové plantáže v Natalu. Obdobně utrpěli ztrátou občanských práv i míšenci, tzv. barevní, kterých je nejvíce v Kapsku. Důsledná rasová segregace se v praxi nemohla uskutečnit, protože černí dělníci často pracovali společně s bílými, hlavně v dolech a továrnách. Černoši však nemohli zastávat kvalifikovanou práci a jejich mzdy byly podstatně nižší. Ve velkých městech, např. v Johannesburgu, vznikly v blízkosti centra rezidenční čtvrtě pro bílé Jihoafričany, zatímco na periférii se rozrůstala chudá černošská sídliště jako Soweto.
V roce 1961 se Jižní Afrika jednostranně prohlásila republikou a přestala být členem Britského společenství. Odpor proti apartheidu byl poté stíhán stále tvrději a v roce 1976 došlo při potlačení vzpoury černošské mládeže v Sowetu, která začala jako protest proti používání afrikánštiny na základních školách, k usmrcení a těžkým zraněním stovek lidí.
Vedoucí představitel nejdůležitější opoziční černošské strany Afrického národního kongresu (ANC) Nelson Mandela (nar. 1918), byl mimo jiné na nátlak světové veřejnosti v roce 1990 propuštěn z vězení, kde strávil 27 let. Tehdejší prezident Willem de Klerk (nar. 1936) se téhož roku rozhodl skončit s politikou apartheidu a ANC na oplátku slíbil zastavit ozbrojené útoky partyzánského typu, které třicet let organizoval proti jihoafrické vládě. Referendum bělošského obyvatelstva v roce 1992 schválilo postup de Klerka a souhlasilo s vypracováním nové ústavy, která po schválení všemi politickými subjekty včetně ANC a převážně zulské Strany svobody Inkatha vešla v platnost ještě před prvními všeobecnými demokratickými volbami, které se uskutečnily v dubnu 1994. Rovněž bylo dohodnuto, že nová vláda "národní jednoty" bude sestavena bez ohledu na volební výsledky. Podle očekávání zvítězil ANC a Nelson Mandela se stal prezidentem. Roku 1995 byla ustavena komise pro případ porušování lidských práv, jehož se mezi lety 1960 - 1993 dopouštěly všechny strany. V roce 1997 se vůdčím představitelem ANC stal Thabo Mbeki, který nahradil odstoupivšího prezidenta Mandelu.
Po nástupu Willema de Klerka do funkce předsedy Národní strany a posléze prezidenta v roce 1989 přestaly postupně platit základní rasové zákony, které dělily obyvatelstvo do čtyř rasových skupin (bílí, černí, Indové a míšenci) a zakazovaly smíšená manželství. Podle nich byli černí Afričané v tzv. "bílých oblastech" a městech považováni za cizince. Více než 3/4 obyvatel země tvoří potomci bantusky hovořících Afričanů, z nichž nejpočetnější jsou Zuluuové, Khosové a Sothové. Bílých Jihoafričanů je méně než 1/7, většina z nich pochází z rodin dávných evropských usedlíků a dává přednost jazyku afrikaans před angličtinou. Míšenci tvoří necelou desetinu populace a Asiaté, převážně Indové, jsou rovněž nezanedbatelnou etnickou menšinou. Více než 60 % obyvatel již žije ve městech.
Afrikánština a angličtina byly donedávna jedinými úředními jazyky. Po volbách v roce 1994 je jim postaveno na roveň dalších sedm používaných afrických jazyků. Angličtina si však zachovává výsostné postavení univerzálního dorozumívacího jazyka. Asi 70 % obyvatel se hlásí ke křesťanství . Afrikánci jsou oddanými stoupenci Holandské reformní církve. Někteří černí Jihoafričané doposud vyznávají tradiční africká náboženství a v zemi existují také hinduistické chrámy a muslimské mešity.