Dějiny a lidé - Maroko

Dějiny , lidé a kultura Afriky

Maroko bylo podobně jako ostatní středomořské severoafrické země původně kartaginskou a později římskou provincií. Kolem roku 700 n.l. je obsadili muslimští Arabové z Východu. V 11. století vytvořilo původní obyvatelstvo – Berbeři – Almorávidskou a Almohádskou říši. Za vlády Merínovců ve 13. – 15. století ovládly také značnou část Španělska. Později se říše rozpadla a začala expanze Evropanů a Turků. Na přelomu 17. a 18. století Muláj Ismáíl sjednotil zemi, když vyhnal britské a španělské kolonisty k prospěchu svých francouzských spojenců.
19. století bylo obdobím slabé vlády a zemi také zasáhla francouzsko-alžírská válka. V letech 1859-60 dobylo část severního území Španělsko, které roku 1896 ovládlo značnou část marockého území na Sahaře. V roce 1912 se Maroko stalo francouzským protektorátem, ale Španělsko dál kontrolovalo oblasti na severu a na jihu. Tuhý odpor, zvláště rífských Berberů, trval až do 30. let. Národní hnutí dostalo nový impuls během 2. světové války, kdy sultán Muhammad V (1909 až 1961) stál po boku spojenců proti Německu. Když získalo Maroko v roce 1956 nezávislost, stal se sultán králem. V roce 1961 po něm nastoupil jeho syn Hasan II. (nar. 1929). Ze španělského území v severním Maroku zbyly městské enklávy Ceuta a Melilla.
Vláda krále Hasana se vyznačovala umírněnou zahraniční politikou. Přes několik atentátů královu popularitu potvrdilo pronikavé vítězství jeho stoupenců ve volbách roku 1977. Částečně to byla reakce na jeho kampaň usilující o znovuzískání Španělské Sahary s bohatými nerostnými zdroji. Po tzv. Zeleném pochodu, kterého se zúčastnilo 350 000 neozbrojených dobrovolníků, předalo Španělsko v r. 1975 toto sporné území do marocké a mauritánské správy jako Západní Saharu. Silné místní hnutí Polisario, podporované Alžírskem, vedlo partyzánský boj proti okupaci, což přimělo později Mauritánii stáhnout se a oslabilo marocké hospodářství. Síla Polisaria v 80. letech ochabla a v roce 1989, kdy Maroko již kontrolovalo rozsáhlé oblasti Západní Sahary, začaly partyzánské oddíly usilovat o dohodu. Situaci je však třeba ještě dořešit.
Maroko je konstituční monarchie, v níž má král značnou moc. Jmenuje předsedu vlády, který mu asistuje, a nejvyšší soud. Zákonodárným orgánem je jednokomorová Sněmovna reprezentantů, jíž se vláda zodpovídá.
Dnešní Maročané jsou z více než 2/3 Arabové, necelých 30% tvoří původní Berbeři, kteří jsou zčásti arabizováni. Berberský živel přetrval výrazně u horského obyvatelstva, zejména v Rífu. Asi třetina obyvatel hovoří dosud bebrbersky, ač se většina Maročanů domluví arabsky a mnozí i francouzsky. Státním náboženstvím je islám, vyskytuje se však i historicky významná židovská populace. Naprostá většina obyvatel je soustředěna v severozápadní třetině země, v pobřežní nížině a předhůří Atlasu. Podíl městské populace již překročil 50%.